Falling Away With You… To je prostě tak, když se
necháte inspirovat vaší oblíbenou kapelou a taky příliš mnoho času trávíte
sledováním Sherlocka a Doctora Who :D Došlo mi totiž, že se zřejmě od Steva
Moffata nedočkám epizody, kde by Doctorovi dělal společnost Benedict
Cumberbatch, alias Sherlock Holmes ^^
The Doctor:
„Štíty zapnuté, hladina kyslíku stabilní, ovládací panel…no, relativně funkční…myslím, že můžeme vyrazit!“ Otočil jsem se a vzápětí si uvědomil, že vlastně netuší, na koho to sakra mluvím. Pořád v hloubi duše doufám, že se prostě jednou probudím a Rose bude zpátky. Nebo Martha – ta aspoň není uvězněná v nějakém paralelním vesmíru. Pravdou ale je, že jsem zůstal sám. Už zase. 903 let a pořád jsem si ještě nezvykl. Pán času… Poslední svého druhu. Tomu říkám výhra. Snažím se nepřipouštět si to, ale faktem je, že jsem prostě šíleně osamělý. Jednou za čas se mnou sice někdo cestuje, ale upřímně, nikdy z nich úplně neví, o co tu vlastně jde. Jak by taky mohli? Jsou to přece lidé a těch je 7 miliard! 7 miliard lidí, kráčejících po Modré planetě se svými všedními životy a problémy. Jak jen by mohli pochopit, co se mi vlastně honí hlavou?
Z mých úvah mně vyrušila ohlušující rána. Co to sakra bylo? Vždyť jsem zrovna uprostřed časového víru! Tady nemůžu do něčeho narazit! Pokud to tedy nebyla srážka (jakože nebyla), tak co to teda k čertu bylo? Odpověď na tuto otázku se dostavila téměř okamžitě. Nejdřív přišlo zlaté světlo, které se začalo kupit asi 2 metry ode mě. Potom přišla další ohlušující rána, tentokrát doprovázená silným otřesem, který mne shodil z mého křesla na zem. „Ok, ať už má být tohle co chce, z mýho velitelskýho můstku mě nikdo shazovat nebude!“ zaječel jsem a vzápětí si uvědomil, jak moc debilně to znělo. Odpovědí mi ale zůstávala jen ozvěna mého vlastního rozhořčení, odrážející se od stěn TARDIS. Zlaté světlo se mezitím shluklo do jakési hmoty, která se teď točila na místě. Tohle jsem ještě v životě neviděl a upřímně, to už je co říct. Přeci jen se zrovna nacházím ve stádiu své desáté regenerace a řekl bych, že za tu dobu jsem už lecos zažil. Hmota se točila stále rychleji, až se začala podobat menšímu tornádu. Strategicky jsem se přesunul za nejbližší sloup, kde jsem se jal vyčkávat, co se z toho vyklube. Jak rychle ono světlo přišlo, tak rychle zase zmizelo. Na místě tornáda teď ovšem stál jakýsi člověk. Muž, asi metr osmdesát pět, tmavé vlnité vlasy, výrazné lícní kosti. Na sobě měl dobře padnoucí černý oblek, tmavě modrou košili a dlouhý vlněný kabát. Mohlo mu být kolem pětatřiceti. Teď stál v MOJÍ lodi a nechápavě se rozhlížel kolem. „Co?“ zařval jsem. „Co má tohle znamenat? Kdo jako jste a proč jste na mé lodi? A jak jste se sem vůbec dostal? A….a vůbec. Támhle jsou dveře. “ pokynul jsem mu rukou k východu. On na mne ještě chvíli jen zíral a pak konečně promluvil. „Kdo sakra jste? Nejspíš zase nějaký z Mycroftových vtipů. Opravdu, rád bych se zdržel a zasmál se s vámi, ale zrovna jsem měl namířeno do márnice. Když mne omluvíte, rád bych pokračoval ve svých plánech…“ prohlásil sebejistým hlasem a zamířil ke dveřím. „A co má být tohle? Vážně Mycrofte, tentokrát se ti to povedlo, tleskám. A teď už proboha vypněte ty kamery a nechte mě být,“ zavolal neznámý ze dveří. Přišel jsem až k němu a vyhlédl ven. „Á, asteroid alfa-538. No už jsem byl i na lepších místech,“ konstatoval jsem a vrátil se zpět do TARDIS. „Jak prosím? Asteroid? Vy si vážně myslíte, že Vám tohle uvěřím? Co to má být? Nějaká vesmírná loď? Ale prosím vás, tohle vám vážně nesežeru.“ Už mě to přestávalo bavit. Cizí člověk v mojí lodi a ještě pořád mele bůh ví o čem a nechce přestat. „Podívejte se, nevím, kdo jste, ale tady nemáte co dělat. Já vás tu nechci. Tohle je má loď!“ „Já jsem Sherlock Holmes a chci domů!“ zařval na mě. „Já jsem Doctor a nechci vás tu!“ zařval jsem já na něj. Chvíli jsme na sebe jen beze slova hleděli. „Jak jsem se tady vzal? Můžete mi to už konečně vysvětlit?“ zeptal se mne už poněkud klidnějším hlasem. „No, na to jsem se chtěl zeptat já vás. Byl jsem zrovna uprostřed časového víru, když jste se tu jen tak objevil. To vy tak děláte normálně, že lezete lidem do obýváku?“ „Časový vír, asteroid, vesmírná loď,…?“ zmateně zablábolil cizinec. V té chvíli mi došlo, že asi opravdu nemá tušení co se o tu děje a tak jsem mu stručně vysvětlil, že jsme zrovna uprostřed vesmíru na asteroidu 538 a že opravdu právě sedí ve vesmírné lodi/stroji času. Nevypadal, že by to zrovna pochopil. „Dobrá tedy,“ začal pomalu „i když je to absolutně nesmyslné a odporuje to snad všem fyzikálním zákonům…jsme tedy ve vesmírné lodi, někde pryč, kde zřejmě ani není kyslík….a…vy nejste člověk a….jo, jasně.“ Pořád nevypadal, že to chápe, ale aspoň už neřval jako pominutý. „Pozval bych vás na čaj, ale radši se vás zbavím. Takže, allons-y!“ zavelel jsem a postavil se k ovládacímu panelu. Nastavil jsem souřadnice a zmáčkl knoflík, nic se ale nestalo. Zkusil jsem to znovu a pořád nic. „Sakra! Nefunguje to! Vy jste to rozbil!!“ „Nefunguje? To snad nemyslíte vážně?! Nejdřív mne unesete někam doprostřed vesmíru a pak se tu ještě zaseknete? Já chci domů! 221B, Baker Street, Marylebone, Londýn, Velká Británie, Evropa, planeta Země, Sluneční soustava! Děkuji. Nebo to snad potřebujete ještě nějak blíže specifikovat?“
